Když mám zhodnotit trenérskou práci, nejvíc si cením kombinace odbornosti, přirozené autority, individuálního přístupu a schopnosti vytvořit tým, ve kterém kluci chtějí hrát, pracovat na sobě a zlepšovat se.
Velmi se mi líbí jeho bezprostřední práce s hráči během zápasu. Když je potřeba, stáhne si kluka ze hry a okamžitě s ním řeší konkrétní situaci. Umí pochválit a povzbudit, ale stejně tak dokáže velmi rázně, přímo a naprosto přesně pojmenovat, co hráč právě udělal špatně. Nečeká s tím do dalšího tréninku – zpětná vazba přichází ve chvíli, kdy má pro hráče největší význam.
A má pro ni svůj nezaměnitelný styl.
Když se nedaří zakončovat, dokáže základní princip basketbalu shrnout slovy: „Chlapci, to kulatý musí prolítnout obroučkou.“ Když hráč zapomene na svoji úlohu: „Musíš do koše, tvoje úloha není nahrávat.“ A když čtyři hráči sledují spoluhráče s míčem místo toho, aby hráli: „Jeden dribluje a čtyři koukaj, to můžete hrát kulečník.“
Za humorem je ale téměř vždy velmi konkrétní basketbalová informace. „Co je rychlejší? Tvoje čtyři driblinky po ramena, nebo nahrávka?“ je sice hláška, kterou si hráč zapamatuje, ale zároveň je to velmi stručná lekce o rychlosti pohybu míče. Stejně jako „Nakopnout motorku a hrát agresivně do koše“ přesně říká, co od hráče v dané pozici očekává. A když je potřeba zvýšit intenzitu obrany, kluci se třeba dozvědí, že soupeřova čtyřka „je rychlá jak průjem, tak přitlačte“.
Basketbalovou terminologii a principy hry ovládá výborně, ale nepotřebuje každou situaci vysvětlovat jazykem trenérské příručky. Umí si z toho udělat legraci, odbornou instrukci převést do jedné trefné věty a klukům ji podat tak, aby přesně pochopili, co po nich chce – a hlavně aby si to zapamatovali. Díky tomu dokáže být trénink odborný a náročný, aniž by byl suchý nebo nudný.
Právě tahle kombinace humoru a velmi konkrétního pokynu se mi líbí. Kluci obvykle přesně vědí, co po nich chce, a zároveň trénink ani zápas neztrácí lidskost a nadhled.
Je přísný. Vyžaduje disciplínu, nasazení, agresivitu ve hře a týmový přístup. Když někdo běží „jak princezna“, pravděpodobně se to také dozví. :) Přesto – nebo možná právě proto – ho kluci respektují a mají ho rádi. Jeho náročnost totiž není samoúčelná. Je zřejmé, že mu na klucích záleží a že chce, aby se posouvali jako hráči i jako tým.
Velmi důležité pro mě je také to, jak pracuje s atmosférou uvnitř týmu. Když se mezi kluky objeví něco, co už není zdravou sportovní rivalitou nebo legrací mezi spoluhráči, dokáže zasáhnout, nastavit hranice a situaci s nimi otevřeně probrat. Učí je tak nejen hrát basketbal, ale také respektovat jeden druhého a fungovat jako tým. Přitom dokáže být velmi náročný na výkon jednotlivce, aniž by připustil, aby se kritika výkonu změnila v kritiku člověka. To považuji u trenéra mládeže za mimořádně důležité.
Týmovost ostatně zdůrazňuje i při samotné hře. Když jednoho hráče soupeř překoná, nejsou tam čtyři diváci – jsou tam další čtyři spoluhráči, kteří ho mají zastoupit. Přesně tak podle mě učí kluky chápat tým: chyba jednotlivce není konec akce, protože za ním stojí ostatní.
Z pohledu rodiče velmi oceňuji také jeho basketbalový přehled. Hru umí číst, strategii má v malíku a dokáže ji předávat nejen hráčům, ale při večerních setkáních i nám rodičům. Je radost poslouchat jeho hodnocení zápasů – jsou trefná, konkrétní, otevřená a obvykle samozřejmě okořeněná jeho typickým humorem. Stejně rád čtu jeho pozápasová hodnocení a články na webu BA Sparta. Člověk z nich pozná nejen výsledek, ale také to, jak o basketbalu, týmu a rozvoji jednotlivých hráčů přemýšlí.
U vlastního syna navíc vidím velmi konkrétní výsledek jeho práce. Před dvěma lety s basketbalem začínal a dnes je herně úplně někde jinde. Dostává konkrétní rady, ví, na čem má pracovat, a chodí na individuální tréninky, které ho posouvají dál. A když začne místo rychlé nahrávky driblovat někde u ramen, trenér mu naštěstí velmi rychle připomene, která z těch dvou variant je rychlejší.
Důležité pro mě je, že rozvoj nekončí tím, co už se povedlo. Pořád přicházejí další věci, na kterých může pracovat. Trenér dokáže vidět jednotlivce uvnitř týmu – jeho silné stránky, chyby i prostor pro další posun.
Asi nejlepší vizitkou trenéra je nakonec samotný tým. Kluci ho poslouchají, respektují ho, mají ho rádi a chtějí pod ním hrát. Přitom rozhodně nejde o trenéra, který by jim všechno odpustil. Umí pochválit, umí podpořit, ale když něco odfláknou nebo na hřišti provedou něco, co rozhodně nebylo součástí žádné známé basketbalové strategie, dozvědí se to rychle, přesně a většinou způsobem, který si ještě dlouho pamatují.
A to je možná jeho největší přednost. Má přirozenou autoritu, basketbalové znalosti a vysoké nároky, ale zároveň humor, vztah ke klukům a schopnost pracovat s každým z nich individuálně. Tlačí je k výkonu, disciplíně a odpovědnosti vůči týmu, aniž by z basketbalu zmizela radost.
Je vidět, že má kluky rád, že mu na nich záleží a že do jejich rozvoje dává opravdu hodně energie. Jako rodič jsem s jeho přístupem k mému synovi i k celému týmu velmi spokojený.
A pokud bych měl jeho trenérský styl shrnout jednou větou, asi bych si vypůjčil jeho vlastní způsob komunikace:
To kulatý musí prolítnout obroučkou. Ale cesta k tomu vede přes disciplínu, tým, práci, přemýšlení – a občas i přes dobře mířenou hlášku z lavičky.
